Mám pracovní sobotu. Ne, nejsem workoholik. Už dávno ne. Možná bych dokonce řekl, že s přibývajícím věkem přibývá i touha po volném čase věnovaném opečovávání sebe sama. Jenže dnes tahle konstelace nenastane.
Na nádraží to mám asi tři kilometry, a tak raději ještě před odchodem ověřuji počasí. Za záclonou pomrkává probouzející se slunce.
Bude hezky.
A tak jsem se vydal na cestu. Sotva se zaklaply dveře a já odbočil do první uličky za sídlištěm, obloha se zamračila. Slunce se přikrylo až po paprsky vyhřátou, natřepanou duchnou, jakou mívala babička na chalupě.
Říkám si, ať se klidně ještě chvíli povaluje. Nemá kam spěchat. Čeká ho celý den a pár minut navíc se s nadcházejícím podzimem ztratí.
Jenže to už mi na brýlích přistála první dešťová kapka. A za ní další.
Zamračil jsem se směrem k obloze: „Tohle jsme si nedomluvili!“
Dešťové kapky na brýlích opravdu neprohloubí moje nadšení. I když dokážou změnit můj pohled na svět kolem. Nějak takhle asi vidí svůj svět moucha masařka.
Deštník, který doma toužebně čeká na déšť, se konečně dočkal. Jenže beze mě. Vrátit se už nestihnu a na nádraží to mám ještě dobrých dvacet minut. Nálada klesá společně s barometrem.
Tohle bude den na houby.
A představte si, že právě v té chvíli se mi dostalo pomoci. Slitovalo se nade mnou moje vlastní podvědomí. Ten někdy trochu nešikovný kámoš, kterého si každý nosíme uvnitř. Ten, který má uloženo všechno od první vteřiny našeho života a který si, pokud se mu zachce nebo pokud ho šikovně pošťouchnete, dokáže vzpomenout.
Ten, který pracuje za nás všude tam, kde už to umíme, a tím šetří naše vědomé kapacity.
A tak se ulice Na Spravedlnosti změnila ve Waldweg. A já ve vteřině nebyl u nás ve Strašecí, ale v milovaném Warnemünde.
Dokonce jsem ucítil i ten typický mořský vzduch. Přísahám, že jsem zaslechl i racka. Ať už to ve skutečnosti bylo cokoliv.
A špatná nálada byla pryč.
U Baltu je takový deštík běžný. Ba dokonce, kdyby nebyl, bylo by něco špatně. Tam ho přijímáte jako součást lázeňských procedur. Jako očistu a zdraví prospěšnou záležitost. Člověk za ni sice nic neplatí, zato ji dostane rovnou na celé tělo.
Je zajímavé, jaká kouzla podvědomí dokáže. Připomínkou něčeho, co vás hladí po duši, umí obrátit i chod náladového barometru. Stačí mu naslouchat a trochu mu rozumět.
Pokud jste to ještě nezkusili, určitě to napravte. Potom se dějí divy.
Já si dobré naladění udržel. Za pár minut déšť ustal. Cítil jsem se jako při procházce u moře a nebe mi ještě s omluvným úsměvem nabídlo dvojitou duhu.
To je ale krásný den.
