Houby, houby, houby.
Aktuální téma, kam se člověk jen podívá. Rostou a lidé se nadšeně chlubí plnými košíky. Mohutné hřiby zdobí zářivými úsměvy a komentáři o královských úlovcích, které nemají konkurenci. Ti odvážnější dokonce veřejně pochybují o označení klouzků, babek, masáků či ryzců za houby. Nazývají je spíš nepovedenou plísní, která se vymkla kontrole a snaží se vetřít mezi urozený rod praváků, kovářů, kolodějů a jiných výtrusných šlechticů.
Také patřím mezi houbaře v plné výbavě. Včetně košíku, nezbytné rybičky a klouzavých gumáků. Užívám si zpomalené brouzdání od stromu ke stromu, od mechové peřinky až po prales kapradí. Nenechám se odradit hlasitým provoláváním ostatních lovců: „Mám!“ , „Mám další…!“, „A zase!“
I kdyby vytvořili rojnici, stejně vždycky nějaký ten klobouček zbude i na mě. Nejsem houbový rasista. Beru všechny jedlé, zdravé a chutné bez ohledu na barvu nebo podhoubí, ze kterého vyrostly.
A přesto existuje houba, která pro mě nemá konkurenci.
Říká se jí špička. Ano, obyčejná špička. Drobné kloboučky s tuhou nožičkou, které se v celých hejnech objevují na kdejaké louce. Nepohrdnou ani městským trávníkem na sídlišti nebo kouskem zeleně na náměstí. Stačí jim opravdu málo. Vlastně ani nepotřebují velký déšť, přehršel sluníčka či jinou zvláštní péči.
Proč jsem právě špičku postavil na nejvyšší stupeň vítězů?
Je to už víc než třicet let. Bydlel jsem v Mostě a moje divadelničení bylo teprve v plenkách. Začátky nebývají jednoduché. Pořadatelé se sice pomalu ozývali a diář zaplňoval svá okénka, ale peněz nebylo nazbyt. V peněžence bydlelo víc molů než mincí. A když se zaplatilo všechno, co počkat nemohlo, moc toho nezůstalo. Bylo třeba vykouzlit pestrý jídelníček na celý týden s méně než dvěma sty korunami.
Seděl jsem na lavičce v městském parku a přemýšlel, kudy vede cesta do cíle bez kručení v žaludku. Žádný převratný nápad se neobjevil, a tak jsem pospíchal domů.
A cestou potkal špičky. Obrovské lívance špiček. Než jsem došel domů, měl jsem tašku plnou houbových hlaviček. Byl z toho špičkový týden!
Houbová omáčka jako z Alcronu. Špičky restované na poslední lžičce másla s několika zrníčky soli a pepře. Exkluzivní bramboračka z odklíčkované brambory, zbylého kousku mrkve, stroužku česneku a vrchovaté hrsti špiček…
Mohl bych pokračovat ještě dlouhým výčtem větších i menších dobrot. Některé se v jídelníčku zabydlely. Jiné si toto právo nevybojovaly. Každopádně ten týden čekání na lepší časy nakonec díky špičkám vůbec nebyl na houby.
Někdy i ten nejmenší outsider dokáže velké věci. Zvládne rozehnat mraky starostí. A nebojím se velikášsky říct, že dokáže změnit i pohled přihlížejících na svět. Proto stojí za to ho nepřehlížet.
A teď nemluvím ani zdaleka jen o houbách.
