Včera jsem byl na svém pravidelném výšlapu s hůlkami přes pole do vedlejšího městečka. Cestou jsem potkal krásně rozdováděnou výpravu. Dvě paní učitelky a mrňousky z mateřské školky.
Potkal jsem je vlastně dvakrát. Nejprve cestou tam a potom jsem je dohnal, když jsem pelášil zpátky.
Padal lehký deštík, ale dětem to viditelně nevadilo. Prohodili jsme s učitelkami v kalupu pár slov. Prý jsou na půldenní procházce a žádné mrholení je nezkosí, protože nejsou z cukru. Což děti sborově opakovaly tak dlouho, až o tom nebylo pochyb. Pobíhaly kolem učitelek a prýštila z nich dětská, nezkažená energie. Touha ochutnávat svět.
Celou cestu domů jsem o nich přemýšlel. Pořád slýchám, jak jsou ty děti čím dál horší. Jak se mění s každou další generací.
Taky samozřejmě to, že my jsme byli jiní. To či ono bychom nikdy nedělali, nebo bychom to naopak, na rozdíl od těch dnešních, dělali automaticky. A od nich se něčeho takového nedočkáme.
Pracuji s dětmi přes třicet let a možná trochu píchnu do vosího hnízda, ale já s tím nesouhlasím.
Podle mého názoru jsou děti stále stejné. Narodí se, prosím pěkně, v základním nastavení a s přirozenou výbavou. Tak to bylo kdysi a zůstává to i dneska. Mění se jen okolí. Svět je plný všemožných udělátek, lákadel, pomocníků i odstrašovadel. A děti se v něm učí žít hlavně od nás dospělých. Pozorněji, než se nám někdy hodí.
Když trávíme celé dny v nervózním poklusu s lehkým tikem pod pravým okem, které zůstává dlouho do noci upřené na obrazovku počítače, těžko se divit, že i děti začne zajímat hlavně to, co svítí.
Když čerstvý lesní vzduch známe jen z doslechu, nemůžeme čekat, že si naše ratolesti samy od sebe obují holínky a poběží se seznámit s první beruškou.
A když je pro nás učitel ten pitomec, který jen otravuje a úkoluje, odkud mají děti pochytit úctu k člověku, který s nimi tráví tolik času?
Děti toho od nás přebírají hodně. I věci, o kterých si myslíme, že si jich nevšimly. Jejich úložiště v mysli a v srdci mají velkou datovou kapacitu.
Uznávám. Svět se mění a je třeba spousta nových, jiných dovedností, než jsme měli a potřebovali my. To je v pořádku. Jen se přimlouvám, ať dětem přibalíme i pár těch trochu obstarožních zvyků. Pozdravit souseda. Vyslechnout druhého. Vyjít ven, i když předpověď počasí nevypadá jako pozvánka na dovolenou.
Třeba se některé uchytí. A třeba si je děti časem upraví po svém. Ostatně my jsme to s tím, co nám předali naši rodiče, dělali také.
Ne. Nemyslím si, že jsou dnešní děti horší. Pořád jsou to děti. Jako ti mrňouskové, kteří včera pobíhali kolem učitelek a s naprostou jistotou mi oznamovali, že nejsou z cukru.
A já jim to věřím.
