Včera se mi Pepíno změnil v hrušku. Naštěstí jen na chvíli. Takže nehrozí, že by změkl a zkazil se.
Vezli jsme domů Pavlínku s manželem a cestou míjeli hruškovou alej při silnici. Za ní už bylo vidět, že developeři ulovili další prostor pro výstavbu a uzmuli přírodě zase trochu místa k životu. Ono se totiž v mnoha městech místo k životu pro zeleň pomalu mění spíš v místo k živoření.
Zapředli jsme tedy hovor o tom, jak se asi chudinky hrušně cítí stísněné a co by takový rozmrzelý strom řekl rozpínavému stavaři.
V tu chvíli Pepíno pronesl, že se vžívá do hrušky.
A začal za ni odpovídat.
Pak už jsme všichni v autě plakali smíchy.
Nepamatuji si všechny hlášky, což mě trochu mrzí, protože některé by si zasloužily vytesat minimálně do kůry. Ale tři vám nabídnu.
Pepíno vyvalil oči a spustil:
„Cítím ve šťopce, že to tady za chvíli bude zase samý barák. Člověk je neskutečně invazivní druh.“
Chvíli se jako hruška zamyslel a pokračoval:
„Něco takového moje pecky ještě neviděly!“
A celé své hruškové převtělení zakončil slovy:
„Na to bych mu řekla, ať mi políbí bubáka a jde jinam.“
Myslím, že takový ovocný rozhovor by občas prospěl každému, kdo má chmury v kořenech nebo v koruně.
A možná i těm, kteří mají pocit, že všechno, co ještě není zastavěné, jenom čeká, až to někdo zastaví.
