To, co vám chci tentokrát vyprávět, se mi oživilo ve vzpomínkách v pátek. Hrál jsem poprvé po prázdninách Hypnotizéra z autobusové zastávky. Mám to představení rád, i když je celkem náročné. Hodinu a půl být plně ve střehu a sám před diváky. Na druhou stranu mě baví, že je každá repríza úplně jiná, protože její atmosféru se mnou vždycky tvoří publikum. Někdy je to večer naplněný klidem a očišťujícími myšlenkami. Jindy se z toho vyklube spíš komediální jiskření. Páteční představení se neslo ve znamení koutků zvednutých skoro až k uším a smích se ozýval každou chvíli. Smích je totiž nakažlivější než cokoliv jiného a naštěstí ho zatím žádné ministerstvo nezakázalo, jak říká moje postava.
Přišel okamžik, kdy jsme se smáli všichni. Publikum, Pepíno ve zvukařské kabině i já. Trvalo to jen několik minut, ale myslím, že pokud smích skutečně prodlužuje život, a já o tom nepochybuji, budeme tady o nějaký ten týden déle. Po závěrečném potlesku došlo i na společné focení s diváky. Pepíno se proměnil ve fotografa a opět nás nabádal k širokému úsměvu, aby měly fotografie patřičnou atmosféru. Každý z nás má na usměvavou fotografii jiný grif. Vzpomínám na Jirku Krampola, který se před objektivem rozsvítil jako sluníčko. Otevřel oči, pozvedl obočí a blýskavý úsměv bílého tesáka už všechno jen doladil.
K vykouzlení dokonalého úsměvu se používají také různá pomocná slůvka. Sýýýr!, Héééj!, Prdííík! A podobně. Zcela jistě máte i vy své vlastní pomocné slůvko, ale troufám si tvrdit, že nejoriginálnější úsměvové zaklínadlo mi připomněl právě Pepíno.
Byli jsme, kde jinde než na Baltu. Vydali jsme se na výlet lodí z Warnemünde do nedalekého lázeňského městečka Kühlungsborn. Byla to taková relaxační plavba v dohledu pobřeží, s vychlazeným točeným pivem a občerstvením. Zkrátka zážitek ve stylu: „Co bychom neudělali pro turisty.“ Loď nás v rozjařené náladě vysadila na molu v cíli cesty. Užili jsme si kolonádu, pláž, park, obchůdky i dobroty v řecké restauraci, abychom se nakonec opět nalodili a nechali odvézt zpátky ke starému majáku ve Warnemünde.
A právě při čekání na zpáteční cestu se to přihodilo. Stáli jsme na molu, dívali se na západ slunce a užívali si ten pocit, že jsme na správném místě ve správný čas. A pak se to stalo. Přišla rodina – děda, babička a malý kluk, který vypadal, že by byl raději kdekoliv jinde než na rodinném výletě s prarodiči. Možná by se mu víc líbilo v dinoparku. Nebo v raketě mířící na Mars. Prostě kdekoliv, kde by ho nepronásledoval děda s fotoaparátem. Děda byl odhodlaný pořídit památeční fotografie. Takové ty, na kterých se všichni usmívají, i když se jim do toho ani za mák nechce. Kluk to evidentně věděl, protože dělal obličeje jako při školním focení ve třetí třídě, když chce třídní rošťák pozlobit třídní učitelku. Děda byl rozladěný. V jeho hlase bylo slyšet zoufalství i vztek. Chtěl přece jen pěknou fotografii, kterou dokáže rodičům malého „hajzlíka“, jak dokonalou dovolenou prožil. A ten malý sabotér mu to kazil.
„Usměj se, sakra! Bude to hezká fotka!“ křičel už skoro zoufale.
Jenže kluk se zatvářil jako někdo, komu právě uplavaly rybičky z akvária. A potom to přišlo. Zakročila babička. Pomalu došla k vnoučkovi a s úsměvem, pod kterým by roztál i ledovec, mu tiše pošeptala: „No tak, usmívej se! Jak jsem tě to učila?“
Kluk okamžitě změnil výraz. Během vteřiny z něho byl profesionální model. Narovnal se a nasadil úsměv tak zářivý, že i slunce v pozadí vypadalo jako levná napodobenina lampičky z obchodu za pár centů.A pak z něho začalo vycházet něco… něco nečekaného: „Amazing Scheiße! Amazing Scheiße!“ Opakoval to s naprostou přesností a čím dál hlasitěji.
Pepíno na mě zíral s otevřenou pusou. „To… to řekl vážně to, co si myslím?“ zeptal se. Kývl jsem.
Děda byl v šoku. Babička se začala smát. Nejprve tiše a potom stále hlasitěji. Smála se tak nakažlivě, že se k ní během chvíle přidal nejen děda, ale i my dva a prakticky všichni, kdo stáli na molu. Děda cvakal spouští fotoaparátu jako sprinter, který musí doběhnout do cíle dřív, než mu dojde energie. Ale nemusel pospíchat. Vnouček měl najednou energie nekonečnou nádrž: „Amazing Scheiße!“ Pepíno se držel za břicho a já měl co dělat, abych nespadl do vody.
Dobrá, možná je tohle vyprávění trochu na hraně. Jisté je ale jedno – od té doby mám v zásobě zaklínadlo, které funguje neomylně. A v pátek zafungovalo nejen na mě, ale i na všechny, kteří byli kolem. Klidně to vyzkoušejte. Až budete chtít přimět svůj obličej k úsměvu na dokonalé fotografii, stačí napodobit toho malého rošťáka a tiše – nebo klidně z plných plic – několikrát zopakovat:„Amazing Scheiße!“
Třeba bude na světě zase o trochu lépe.
